Zonermýho kniha

krátký prozaický útvar starý cca 9 let. napsal jsem to během jednoho odpoledne a i když se konec může zdát (i mě to tak někdy přijde) zbytečně odfláknutý, je tam, což mi občas dělá problémy a většina povídek tak stále čeká na dokončení.

Pojem "Zonermýho kniha" osvětluje encyklopedie takto. Generál první indické armády, Andži Zonermý II., získal nepříliš taktním způsobem knihu veršů, anýbrž jediný rukopis pětiletého snažení nějakého zamilovaného pisálka a tento než zemřel, proklel onu knihu,(trvalo pěkně dlouho, než mu ji vytrhli z rukou),

každý kdo ji bude číst, prý zešílí,

tak pravil,

ten mrtvý muž.

Verše se staly darem pro jednu z generálových otrokyň, jeho nejoblíbenější. Koupil ji na trhu od mongolských obchodníků, za dobré peníze, dobré zboží a v těchto končinách jsou bílé ženy obzvláště ceněny. Nebylo divu, že se ten starý blázen zamiloval.

Dvě hodiny poté co prolistovala pár stranami téhle knížečky a odložila ji, sanskrt je přece jen trochu náročný, ji stráže rozsekali,

protože v návalu šílené zuřivosti usekla sluhovi ruku a démonickým smíchem se jej hodlala naporcovat.

O co větší byl generálův údiv, když se další sluha po chvíli vrátil s výrazem nejvyšší pokory, v rukou drže onu knihu, kterou mu přikázal okamžitě spálit. Než ze sebe klečící na kolenou a třesoucím se hlasem vypravil, že knize se v plamenech vůbec nic nestalo, došla málem vojákova trpělivost.

Mladá žena byla spálena a popel shromážděn do urny, která byla spolu s knihou předána poslu na dalekou cestu, do země, odkud byla Slovanka uloupena. A Protože se ukázalo, že jeden ze strážných se účastnil loupežného výjezdu, mohl být po strastiplné cestě pozůstatek té ženy uložen v opatství u vesnice, kde byla i pokřtěna.

Šťastná to žena, pomyslel si muž, jenž splnil svůj úkol a vydal se na cestu zpět.

Jak je Vám možná známo, za své činy jsme, už jakkoliv, nuceni pykat. A proto pokud člověk překoná tu hranici, jsou zde prostředky jak mu ono nutné pokání umožnit. Ve Vašem případě je však nutné přihlédnout k tomu, že jste byl, už čímkoliv, ohavně omámen, tak činím.

Nuže,

Bratře, nyní se pochopitelně musíte dát dohromady, tělesně i na duchu. Po dobu Vaší regenerace se o opatství postarám já osobně.

Je mi velkou ctí Vaše eminence a jsem Vám neskutečně zavázán.

K Vašemu trestu…

Zarmoucený, postarší mnich naslouchá a přikyvuje…

Ano Eminence, děkuji vám.

Už se chtěl rozejít, náhle však pro třas kolen nemohl udělat ani krok.

Počkej ještě, Josefe…

Co se děje…? Proč se tak třeseš? Pověz mi to, kde je ta kniha? To tě tak vystrašilo, pouhé pomyšlení na ni?

Muž tvář bílou jako roucho bezhlesně míří prstem na dřevěnou skříňku v rohu místnosti.

Hm… zajímavé, kdo onu knihu četl, zešílel,

Nelze ji spálit, roztrhat, či jinak zničit, byť jen poškodit.

Přičichá, ale jasnou vůni nemá.

Jaký to jen ďáblův dokument nám posel zanechal.

Až o mnoho let později, kdosi navrátivší se z obchodní cesty zaslechl v hostinci opilce vyprávět, a poznal knihu, o které se už dlouhá léta vypráví, v jednom vzdáleném východním království.